Do školy chodíš ty!
2.9.2019
Prázdninový režim v rodinách opět vystřídá řád školního roku. Na jednu stranu se ho už nemůžeme dočkat, ale zároveň nás možná čeká každodenní dohadování s dětmi, které jakoby se bez naší pomoci nedokázaly obejít. Postřehy známého psychologa a psychoterapeuta Osvalda Poliho z knížky Srdce táty, nás upozorňují na úskalí přílišné mateřské péče i na důležitost otcovského způsobu výchovy.
Matky velmi často trpí pocitem nepostradatelnosti. Domnívají se, že bez jejich pomoci se děti nedokážou obejít, jinak by napáchaly spoustu chyb a nedosáhly by v životě úspěchu. Přílišná mateřská pomoc bývá také příčinou rodičovského trápení.
Je tady přece máma
„Matčina snaha dítě co nejlépe chránit, však vede k tomu, že se na dítě pověsí a vlastně mu zabrání rozvinout vlastní schopnosti a dovednosti,“ uvádí Poli a své tvrzení dokresluje konkrétním příběhem.
„Moc mě mrzí, že syn ve škole zaostává,“ stěžovala si jedna maminka, jejíž syn nejevil o učení vůbec žádný zájem, „a proto považuji za svou povinnost stát nad ním, když si dělá úkoly, neustále ho hlídat a namáhat se tam, kde se on snaží každé námaze vyhnout. Když ho nechám jen chvilku o samotě, začne si hrát s perem, zasní se a hned je myšlenkami někde úplně jinde. Ale i když mu pomáhám, musím i ty nejjednodušší věci opakovat čtyřikrát, než zjistím, že pochopil, co mu říkám. Mám doma spoustu lékařských zpráv a posudků od psychologů a neuropsychiatrů, kteří jednohlasně tvrdí, že dítě je po všech stránkách v normě, že by dokonce bylo schopné podávat nadprůměrné výkony... Při pomyšlení, jak by mu asi bylo, kdyby musel opakovat ročník, mě vždycky píchne u srdce. Mohl by se cítit méněcenný, mohl by mít pocit, že jsme mu my rodiče dostatečně nepomohli, mohl by si vzít do hlavy, že není tak chytrý jako ostatní, a určitě by se bez svých starých kamarádů cítil osamělý. Prostě bylo by mi to moc líto, ale čím víc mu pomáhám, tím méně se snaží sám a tím jsou jeho výsledky horší. A tak se stresujeme navzájem: čím jsem já přísnější, tím víc je mu všechno jedno.“
Jestliže maminka dítěti pomáhá svou pamětí, vytrvalostí a pracovitostí, dítě se zákonitě naučí spoléhat na to, že může být zapomnětlivé, nepořádné a líné, že mu nehrozí žádné nebezpečí, protože maminka ho vždycky zachrání.
Je přirozenou touhou každého rodiče, aby jeho dítě netrpělo, ale i to, co bychom pro dobro dětí měli udělat, má své hranice. „Odvrátit od dítěte negativní důsledky jeho nezájmu o učení by matka neměla považovat za svou svatou povinnost,“ konstatuje Osvaldo Poli a dodává: „zdánlivý paradox může být vyřešen jen tehdy, až matka uzná meze svých možností, až připustí, že není schopna ochránit své dítě před nepříznivými důsledky jeho vlastního rozhodnutí a že jen svým vlastním úsilím nedokáže jeho propadnutí zabránit.“
Otcovský přístup
Pro ženy znamená velkou pomoc mužský přístup, který je odlišný, vnáší do výchovy větší vyrovnanost a realistický pohled. Otec uznává, že nemůže dítě zastoupit, že mu nemůže pomáhat, když samo nebude chtít. Proto, když to jinak nejde, nechá je zakusit zklamání a v skrytu duše přitom doufá, že to dítěti pomůže dosáhnout větší zralosti. Úkolem otce je pomoci matce, aby nebyla do života svých dětí tak hluboce pohroužena, aby si uvědomila, že její touha pomáhat musí mít určitou nepřekročitelnou mez. Matka může například pomáhat dítěti s učením, ale studovat místo něj nemůže; může mu mluvit do duše a nabádat ho, aby dávalo při vyučování pozor, ale není možné, aby s ním byla ve třídě a napomínala ho, když je při vyučování roztržité. Nejčastěji otcové matkám pomáhají ujištěním: „Buď klidná, víc jsi udělat nemohla.“
Otec také má a musí matku před dětmi chránit, to znamená otevřeně se za ni postavit, když požadavky dětí překračují únosnou mez, a zarazit dětské pokusy zneužívat matčiny ochoty a vstřícnosti.
V situaci, kdy je správné poskytnout dítěti určitou svobodu a přijmout na sebe i jisté riziko, otec pomáhá matce, aby ji neochromily obavy. Například dítě jede poprvé do školy na kole, poprvé se ze školy vrací samo... Maminky přiznávají, že kdyby je manžel neuklidňoval a nevzal zodpovědnost na sebe, snad by ani nebyly schopny dítěti díl samostatnosti dopřát. S manželovou podporou je snadnější překonat ničím neopodstatněný, ale o to silnější strach, že se dítěti něco stane.
Maminky, které své děti vychovávají samy, mají situaci velmi ztíženou. Bez mužské opory jim hrozí, že je úzkosti zcela pohltí a že dítě budou ochraňovat přespříliš. Nedovolí mu dospět, a tak ho donutí o samostatnost bojovat. Ale i matky mohou ve výchově s úspěchem uplatnit otcovský přístup, který nám připomíná, že životy svých dětí nemáme plně v rukou a že jsme za ně zodpovědní jen po určitou dobu. A naše zodpovědnost by postupně měla stále víc ustupovat do pozadí.
Podle knížky Osvaldo Poli: Srdce táty. Karmelitánské nakl. připravila Jana Šilhavá
Autor: Poli, Osvaldo | Štítky: hranice, matka, otec, škola, výchova
Sekce: Rodina s dětmi | Jednota
| Tisk
| Poslat článek známému
