Děti svým chováním zkoušejí naši lásku
30.8.2021
Dr. Ross Campbell pořádá pravidelné přednáškové cykly o vztazích mezi rodiči a dětmi. Jeho kniha Potřebuji tvou lásku pomohla milionům dospělých porozumět potřebám dětí od 2 do 12 let, v češtině vyšlo už páté vydání. Ukazuje, že nejdůležitějším předpokladem dobré výchovy je – že dítě musí cítit, že je milováno.
Součástí péče o dítě je i kázeň jako cvičení mysli a charakteru dítěte, které z něj má vypěstovat vyrovnaného a tvořivého člena společnosti. Dítě můžeme vést osobním příkladem, vzorem, verbálními příkazy, učením a hrou. Trest je pouze jedním z mnoha způsobů kázně, primitivním a negativním prostředkem. Kázeň je mnohem snazší, jestliže dítě cítí, že je bezpodmínečně milované.
Citové potřeby musíme naplnit dřív, než začneme opravovat chování
Dr. Campbell ilustruje svá tvrzení na příkladech z osobního života: „Moje šestnáctiletá dcera Carey byla na letním táboře. V té době byl doma nejstarším dítětem můj sedmiletý chlapec. Moc se mu to líbilo. Choval se zraleji a nesl více odpovědnosti.
Problém nastal, když se Carey měla vrátit domů. V den, kdy se vrátila, se Davidovo chování změnilo. Byl zase takový jako dřív. Najednou začal být plačtivý, nespokojený, trucovitý, trochu rozzlobený, náladový, uzavřený. Co se stalo? Proč taková prudká změna? Co bych měl jako rodič udělat? Měl bych Davida potrestat za jeho špatné chování? Poslat Carey zpátky na tábor? Říci Davidovi, že se jeho pětiletý bratr chová lépe než on?
Samozřejmě, když se Carey vrátila domů, byla opět nejstarším dítětem v domě a pro Davida to bylo těžké. Svým chováním se nás úpěnlivě ptal: Máte mě rádi? Milujete mě i teď, když je Carey opět doma a já už nejsem nejstarší?
Kdybych ho potrestal, jak by asi David vnímal mou odpověď na jeho otázku, zda ho mám rád? Jakmile jsem měl vhodnou příležitost, vzal jsem si Davida stranou, objal jsem ho a chvíli jsme si spolu povídali. Při tom jsem mu kamarádsky říkal, že ho mám moc rád. Díval jsem se mu do očí a dotkl se ho. Jakmile se citová nádrž naplnila, jeho nálada se změnila. Byl zase šťastný a otevřený. Trvalo to patnáct až dvacet minut, než si šel zase hrát. David byl spokojený a jeho chování se zklidnilo. Myslím, že na tuto společnou chvíli nikdy nezapomene. A rozhodně na ni nezapomenu ani já."
Čím je dítě mladší, tím méně je zralé. A čím je nezralejší, tím iracionálněji se chová. Místo, aby si naši lásku dobývalo, zcela přirozeně se snaží svým chováním naši lásku zkoušet. Ptá se nás: „Máte mě rádi?“ A tak ve chvíli, kdy naše dítě zlobí, je potřeba se ptát: „Co potřebuje? Nepotřebuje kontakt očima? Nepotřebuje fyzický kontakt? Nepotřebuje soustředěnou pozornost?“ Stručně řečeno, nepotřebuje naplnit svou citovou nádrž? Jeho citové potřeby musíme naplnit dřív, než začneme opravovat jeho chování.
Špatné chování bychom neměli nechávat bez povšimnutí, nemá se nikdy promíjet. Nesmíme ho tolerovat, musíme ho usměrňovat. Prvním krokem k nápravě ale není trest. V jakékoliv situaci je potřeba, abychom se nejdřív ujistili, zda jsou uspokojeny citové potřeby, případně jestli nevhodné chování nemá nějakou tělesnou příčinu. Je lepší napravit špatné chování tím, že dítěti dáme, co potřebuje – kontakt očima, fyzický kontakt, soustředěnou pozornost, vodu, jídlo, čisté pleny nebo léčbu nemoci.
Dr. Ross Campbell: Potřebuji tvou lásku (Co můžeš udělat pro své dítě). Nakl. Návrat domů.
Autor: Campbell, Ross | Štítky: děti, láska, pocity, trest, výchova
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
