Co je dobré a co zlé
8.6.2017
Výchova dítěte ve víře v období předškolního věku (tři až šest let) má před sebou nový úkol. Dítě se vývojově zklidňuje, není už tak vzdorovité, začíná si střežit rituály. V tomto období je důležité začít rozvíjet svědomí, rozlišovat co je dobré a co je zlé a trénovat schopnost řídit sebe sama.
Většinou, když hovoříme o svědomí, tak říkáme, že je to „hlas Boží v nás“. To je sice pravda, ale ne celá. Jenom člověk ze všech bytostí, má šanci mít svědomí, tj. schopnost ovládat své jednání zevnitř, podle toho, jak on sám rozpoznává, co je dobré a co je špatné a podle toho se rozhodovat. Tuto schopnost jsme dostali od Boha jako dar a patří k plnosti lidství. Na druhou stranu, když nám Bůh dává nějaké dary, využívá k tomu zpravidla přirozené prostředky. V tomto případě jsou těmito přirozenými prostředky rodiče.
Zvnitřněný hlas rodičů
Můžeme proto říci, že svědomím dítěte v předškolním věku je v podstatě zvnitřněný hlas rodičů. Kde se v dítěti toto svědomí vezme, jak k němu dojde? Dítě předškolního věku se dostává do prostředí, ve kterém už není pořád s maminkou (do tří až čtyř let tomu tak převážně bývá), přestává být její součástí. Začíná chodit do kolektivu, ale má v sobě přirozenou touhu být stále s rodiči. Proto je jakoby přijme do sebe – identifikuje se s nimi, stávají se součástí jeho samého. Holčička si hraje s panenkou a "vychovává ji" tak, jako ji vychovává její maminka. Používá stejnou intonaci, slovník, odměny a tresty… – maminka mluví jakoby "z ní".
Podle toho také poznáme schopnost dítěte identifikovat se se svými rodiči. Tato identifikace se začíná projevovat v sebeovládání dětí. Ve věku pět až šest let jsou děti schopny jít „proti svým zájmům“. Např. maminka říká: „Nesmíš bonbon před obědem“ a dítě dokáže „poslechnout“, i když u toho maminka není – ne maminku, ale hlas v sobě. Upozorňuji na to, že svědomí dítěte jako uposlechnutí rodičovského hlasu v sobě se týká v tomto věku vnějších oblastí a spíše nedůležitějších: mýt si ruce před jídlem, nepoužívat určitá slova, čistit si zoubky, nešlapat do louže, neumazat se, něco nedělat…
Nejde zde ještě o svědomí, které bychom označili za součást morálního vývoje ve smyslu: nekrást, nelhat, být poctivý, odvážný apod. V předchozím vývojovém stupni bylo dítě také schopno něco udělat nebo neudělat, ale pouze v přítomnosti rodičů. Kdežto teď už je schopné toho samého, ale i bez přítomnosti rodičů. Je to ohromný posun, kterému říkáme schopnost řídit sám sebe.
Nejde zde ještě o svědomí, které bychom označili za součást morálního vývoje ve smyslu: nekrást, nelhat, být poctivý, odvážný apod. V předchozím vývojovém stupni bylo dítě také schopno něco udělat nebo neudělat, ale pouze v přítomnosti rodičů. Kdežto teď už je schopné toho samého, ale i bez přítomnosti rodičů. Je to ohromný posun, kterému říkáme schopnost řídit sám sebe.
Dva výchovné extrémy
Ve výchově se mohou rodiče dostat do dvou extrémů. Prvním extrémem bývá přetěžování dětského svědomí častým rozebíráním toho, co dítě udělalo špatně. Dítě si nikdy není jisté, jestli něco udělalo dobře, má častěji pocit viny než pocit spokojenosti ze sebe sama – jeho svědomí se může stávat skrupulózním.
Druhý extrém, který bývá dnes častější, je to, že prostředí, v němž dítě žije, neposkytuje zdravé podmínky pro vznik a vývoj svědomí. Dítě se pak chová, jako by nemělo žádné svědomí. Základy pro dětské svědomí jsou sice nastavené, ale nemají obsah.
K tomuto stavu lze dojít několika cestami. Jednak tím, že se dítě neidentifikuje se svými rodiči. Identifikuji se s tím, koho potřebuji, kdo je pro mě důležitý. Podhoubí pro tento extrém se vytváří, když je např. teprve dvouleté dítě odtrženo od péče matky a předáno do kolektivního zařízení (jeslí apod.). Zde se z něho stává tzv. „kolektivní dítě“.
- Dítě si musí nejprve vytvořit k někomu vztah, milovat ho, aby se potom chtělo podle něho řídit.
- Druhý způsob výchovy, který vede k tomu, že dítě jakoby nemá svědomí, vzniká tak, že dospělí něco jiného říkají a jinak se chovají. Jen obtížně se nám podaří docílit toho, aby dítě, když bude samo, nepřecházelo ulici na červenou, jestliže s ním my sami klidně na červenou přejdeme, „protože nic nejede“. Pokud bude dítě samo, nemusí vždy vyhodnotit stejnou situaci stejně. Proto je při výchově důležitá shoda mezi slovy a skutkem.
- Dalším důležitým aspektem je shoda mezi rodiči, aby jeden neříkal to a druhý neříkal opak. Dítě má potom problém, co (nebo koho) má vlastně poslouchat.
Skutečné odpuštění
Velký vliv na růst a rozvoj dětského svědomí má žité křesťanství v rodině. Například to, jak dítě prožívá a zažívá ve své rodině hodnoty a skutečné odpuštění. Co znamená odpuštění? S Božím odpuštěním se setkáváme například ve svátosti smíření. Bůh nám náš špatný skutek už nepřipomene. Aby k tomu mohlo dojít, musíme svého špatného skutku upřímně litovat. A přesně takovou zkušenost bychom měli zprostředkovat dětem. Aby byly nejen samy schopny prožít Boží odpuštění, až budou chodit ke svátostem, ale aby se také naučily samy odpouštět.
Provinění je u dětí v tomto věku hodně. Bylo by špatné a velice nevýchovné, kdybychom na ně nereagovali. Na základě naší reakce se totiž vytvářejí stopy pro svědomí dítěte. Jestliže však dítě lituje svého činu, mělo by následovat odpuštění, tj. nepřipomínání. Je pravda, že zejména u školáků si nejsme někdy jisti, zde dítě opravdu lituje a jestli dělá vše proto, aby se to již neopakovalo. Ztracená žákovská knížka, přepsané známky, ubližování spolužákům – to vše vnímáme jako závažné provinění a chceme, aby je dítě napravilo. Podmínkou pro odpuštění je opravdová lítost. Nastane-li poté, kdy jsme mu závažnost činu vysvětlili, neměli bychom už čin dítěti připomínat, ale také nedávat tresty. Bůh nám přece naše špatné skutky také nepřipomíná. Pozor, abychom nezaměňovali trest s přirozenými důsledky svého činu!
Bohužel, problém při výchově dětí bývá právě v tom, že zpravidla ještě před odpuštěním nastává udělení trestu: "od teďka budeš mít domácí vězení, budeš muset dělat to a to… ". Přirozené důsledky špatného činu samozřejmě zůstávají a musí se realizovat. – např. když dítě přinese špatnou známku z nějakého předmětu, tak se látku musí naučit – ale náš citový vztah k němu by se neměl změnit. A jestliže dítě lituje svého činu, nemělo by být už dále trestáno. Protože do budoucnosti mu tím můžeme bránit v tom, aby jeho lítost byla upřímná. Když dítě vidí, že nás jeho skutek mrzí a upřímně lituje, tak vlastně už v té lítosti si nese svůj vnitřní trest – svědomí mu to vyčítá..
Trest bez lítosti
Někdy se setkáme s tím, že děti něco provedou a ještě než se to „provalí“ tak začnou „být hodné“. Použijeme-li terminologie ze svátosti smíření, tak jaksi dopředu dělají pokání, i když ještě nedošlo k rozhřešení. Pro další rozvíjení a růst svědomí dětí je potřeba, aby došlo k vyznání: maminko, tatínku nezlobte se, já jsem… A v tom případě by odpuštění (rozhřešení) mělo být potom naprosto bezpodmínečné. Stává se, že rodiče řeknou: "My ti to odpouštíme, ale"… a následuje nějaký trest. Může se stát, že příště při podobném skutku už lítost dítěte nemusí být upřímná. Trestem si totiž dítě nahrazuje lítost. Někdo by mohl namítnout, že při svátosti smíření nám kněz dává pokání, což by se dalo považovat za určitou formu trestu. Pokáním člověk vyrovnává zranění církve, ke kterému přispěl svým špatným skutkem.
Vraťme se však k tomu, proč je důležité, aby se dítě naučilo upřímně litovat toho, čeho se dopustilo a proč by už nemělo být dále trestáno. Trest bez lítosti má totiž zhoubné následky. Především v době puberty, kdy se dítě staví proti rodičům: "Naši mi nerozumí, naši mě nemají rádi"... Co jsme zaseli do výchovy dítěte v jeho prvních deseti letech, v dalších letech se nám vrací. Od raného dětství je důležité, aby rodiče byli s dětmi tzv. „na jedné lodi“. V období jejich dospívání se rodičům pak snáze podaří dostat se do role staršího kamaráda – rádce a více méně partnera. Jestliže bylo dítě od narození přijímané bez podmínek, takové jaké je – milované dítě – tak roste a vyvíjí se zdravě. V dospívání pak je velká pravděpodobnost, že nás bude brát vážně.
Zapojení dětí do liturgie
I když děti zhruba do pěti let toho o mši svaté mnoho nevědí, můžeme pro ně dělat mnohé. Rodiče by měli držet děti v kostele na klíně nebo sedět vedle nich a šeptem jim vykládat, co se právě děje. Dítě může mít svůj misálek, v němž si ukazuje, co dělá pan farář, tak se dokáže lépe soustředit a nezlobit. Je-li to možné, tak je dobré, aby se dítě nějakým způsobem do liturgie zapojovalo: může např. podávat ruku při pozdravení pokoje, nést dary, vybírat s někým dospělým peníze apod.
Několik pomůcek pro rodiče s dětmi, jak se připravit na slavení mše svaté se dají sehnat i na internetu, např. www.kanan.cz nebo www.deti.vira.cz. Jsou zde připraveny katecheze na neděli vycházející z evangelia a srozumitelně připravené pro předškolní děti, omalovánky, obrázky, které děti dostávají při kázání, nosí si je domů a příští neděli si je mohou přinést v rámci darů zpět do kostela. Také existují časopisy pro děti tohoto věku, např. časopis Nezbeda má přílohu pro předškoláky nazvanou „Cvrček“. To vše pomáhá rodičům, ale především dětem, aby nezlobily při mši svaté. Milost Boží je velký dar, který děti účastí na liturgii dostávají, ale rodiče by měli spolupracovat na tom, aby děti mohly být osloveny. Nespoléhat se při náboženské výchově dětí jenom na nadpřirozené dary, ale vytvářet i podmínky a spolupracovat s tím, co je přirozené.
Kdy k 1. svatému přijímání?
Dříve nebylo problémem, aby děti přistupovaly k 1. svatému přijímání těsně před nástupem do školy. Rodiče v této časnosti viděli určité výchovné výhody, přinejmenším tu, že na dítě nemělo tak velký (a opačný) vliv prostředí tehdy komunistické školy. Byl zde i praktický důsledek: v kostele byly tyto děti mnohem hodnější, rozuměly dění a měly svou roli. Pastorační podmínku, tj. rozlišovací schopnost mezi obyčejným chlebem a eucharistií, splňovaly děti předškolního věku většinou bez problému. Mnohem obtížnější byla v tomto věku jejich příprava ke svátosti smíření. Podle mých zkušeností bych si dovolila tvrdit, že ta je možná pouze u těch dětí, které jsou vychovávány v křesťansky žijících rodinách, mají křesťanské zázemí. V běžné populaci začne dítě rozlišovat zlé skutky podle úmyslu až někdy kolem devátého až desátého roku svého věku. Když se dítěte ze 2. tř. nebo 3.tř. zeptáte, jestli je horší, když rozbije byť nerado drahou vázu nebo schválně obyčejnou skleničku, tak zpravidla řekne, že vázu, protože ta je dražší. To znamená, že ještě nerozlišuje podle úmyslu, ale podle důsledků, podle toho, co se stalo.
Pouze děti, které jsou k tomu vedeny odmalička, jsou schopny rozpoznat také úmysl. Jestliže jsou děti v rodině nějakým způsobem vedeny ke zpytování svědomí, tak jsou také schopny připravit se ke svátosti smíření už před nástupem do školy. Přijetí eucharistie má velký vliv na jejich přístup k liturgii. Účast dětí na mši svaté začíná být i z jejich pohledu smysluplná a není to pro ně už jenom „odsezená“ hodina. V řadě farností se v současné době objevuje praxe, že se děti připravují k 1.svatému přijímání až ve 3.třídě. Myslím si, že je to správné u dětí, které nechodí pravidelně s rodiči do kostela. Nejdříve děti absolvují náboženskou výuku a potom dojdou ke svátostem. U dětí, které žijí v praktikujících rodinách, není, podle mého názoru, nutné tak dlouho čekat.
Děti a katecheze
Od chvíle, kdy děti „berou rozum“ (což je zhruba od tří let) by měly být uváděny do víry také po stránce vědění – např. svátky v liturgickém roce, základní informace o Bohu. Dobré je, aby se tyto dětské katecheze nekonaly jenom v úzké rodině ale v rámci celé farnosti. V jednom časopise vyšel článek od pana dr. Michala Kaplánka, ve kterém se zmiňuje o čtyřech aspektech, které mohou přispět k tomu, aby děti v dospělosti neopustily víru:
- Příklad žité víry rodičů – nestačí děti jenom vodit do kostela, ale je nutné, aby rodiče s nimi také doma křesťansky žili a hovořili o své víře, děti se tak mohou „dotknout“ toho, že se rodiče ve svém životě o Krista opírají.
- Pozitivní zkušenost s církví – děti, které vnímají církev převážně jenom v prostoru kostela, tj. jako něco nudného a pro ně nepotřebného, se v dospívání ztrácejí. Je proto třeba, aby děti zažily pozitivní zkušenost s církví. Mohou ji prožít ve skupině ostatních dětí, např. při výuce náboženství, při které mají příležitost prožívat různé hry, výlety, apod. ve společenství svých vrstevníků; pro starší děti bývá pozitivním zážitkem možnost vyrážet do světa a získávat zkušenosti s církví širšího rozměru, než je jejich farnost, vikariát nebo diecéze; takto získané zkušenosti je v dospívání mohou udržet v kostele, zvlášť pokud se podílejí na organizaci a řízení těchto akcí.
- Dostatečná náboženská informovanost – současní rodiče mají sami někdy mylnou představu o tom, co vlastně křesťanství je a není; mají ve své víře namícháno spoustu pověr, nevyvážeností, když děti odkládají víru, odkládají vlastně to, co je na úrovni pověr a polopravd.
- Schopnost kritického myšlení – schopnost odlišit zrno od plev a hájit svou víru, když spolužáci nebo i profesoři vysvětlují, že víra je nesmysl apod.; schopnost rozlišit: ano tohle je důležité, to ne; schopnost argumentovat, odporovat, hájit svou víru; schopnost formulovat důvody své naděje.
Publikováno s laskavým svolením PhDr. Ivany Bernardové, ředitelky Křesťanské pedagogicko psychologické poradny www.kppp.cz
Autor: Bernardová, Ivana | Štítky: děti - předškolní, víra, výchova
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
