Emoce – zrcadlo mého já
3.4.2023
Emoce prozradí víc, než si myslíme. Ukážou jací jsme, odhalí vnitřní a naprosto unikátní svět každého z nás podobně jako otisky našich prstů. Je dobré jim naslouchat a porozumět, protože jsou nezbytné pro náš vlastní spokojený život a nepostradatelné pro harmonické vztahy.
Strach z emocí
Emoce ukrývají nejhlubší touhy i obavy, projevují se v nich naše silné i slabé stránky. Nakolik projevíme emoce, natolik necháme nahlédnout do svého já a dáváme se poznat druhému. Oč těžší, že nad nimi nemáme přímou moc. Vedou až tam, kam nedohlédneme a mnohdy ukazují i to, co vidět nechceme. A přesto jsou nám vlastní. Jsou velmi cennou cestou ke každému člověku, k vytváření hlubších mezilidských vztahů na všech rovinách a v neposlední řadě jsou vstupní branou poznání sebe sama.
Emoce odkrývají naše já, činí nás zranitelnými. Jsou to velmi osobní údaje, a proto když někomu dovolíme do nich nahlédnout, dáváme mu nad sebou do jisté míry velkou moc. Pokud jsou přijaty, cítíme radost, úlevu; pokud jsou odmítnuty, cítíme bolest či zklamání. Přitom takové odmítnutí může být, a často i je neúmyslné. Dotyčný nevidí, jak citlivou část své bytosti jsme mu odkryli. My se ale pro příště budeme chránit. A pokud zažijeme podobných necitlivých reakcí víc, dáme si velký pozor, komu dovolíme skutečně „nahlédnout“ dovnitř a možná i sami sebe začneme postupně oklamávat. Naše opravdové emoce, které by ukázaly příliš mnoho, raději potlačíme. Pokud začneme skrývat před lidmi své pravé já, je pak jen krok k tomu, že ho začneme skrývat i před sebou. Bludná cesta je nasnadě. Vřelost a radost ze života se začne vytrácet.
Emoce můžeme vytěsnit až natolik, že si je nahradíme rozumem. Od této chvíle se řídíme tím, co racionálně vnímáme jako „správné“. Čím dál tím víc ztrácíme schopnost se adaptovat, dodržujeme pravidla, povinnosti, které přece musíme splnit! Třeba to bude i v rozporu s tím, co skutečně chceme, ale my přece nemůžeme jinak. Pak už není těžké překročit mez, kdy se staneme tvrdými. Naše jednání bude postrádat soucit a milosrdenství. Nebo se naopak budeme řídit podle očekávání druhých, abychom je nezklamali, protože se v sobě již nevyznáme. Každopádně v nás poroste vnitřní napětí a zaděláváme si na vnitřní konflikt i na problém ve vztahu… Skutečně nemůžeme jinak?
Emoce vládnou
Na druhé straně nás mohou emoce ovládat. Jde o druhý extrém, kdy přijímáme jako pravdu jen to, co právě cítíme. Náš rozum a skutečnost ustoupily do pozadí. Můžeme si mylně namlouvat, jak jsme autentičtí a spontánní. Jenže pravá autentičnost a spontánnost jsou pro člověka velmi cenné, pokud jsou v souladu s rozumem, realitou kolem nás a s respektem k druhým. Bohužel tady se hraje spíš o takové emoce, které dotyčný umně používá, aby si zjednal pozornost a přijetí. Na první pohled se tedy takový člověk jeví jako upřímný a otevřený. To ale nemá nic společného s autentickou zranitelnou reakcí. Tady užívá své upřímnosti, aby pro sebe získal soucit a porozumění druhých. Potřebuje být středem jejich pozornosti a nedává prostor nikomu dalšímu.
S respektem souvisí i druhý častý problém – umění snášet nesouhlas. Kdo to někdy nezažil? To, že druhý člověk vidí věci odlišně, nezbytně nutně neznamená naše ohrožení. Neznamená to ani, že nás odmítá, jen skutečně věci vidí a prožívá jinak. Pokud ale narazí a zažije, že s tím máme problém, může se nakonec obávat projevit před námi svůj pohled, aby nás nezranil. V tomto případě, aniž bychom si toho byli vědomi, můžeme manipulovat druhými. Lidé kolem nás nebudou cítit pozvání, aby vnímali věci odlišně a hlavně po svém. Není tu prostor pro opravdovou oboustrannou otevřenost, pro rovnocenný vztah…
Emoce, kterým nenasloucháme, vysloví tělo svými bolestmi
Naše skryté nezpracované emoce se vždy nakonec ozvou nějakým nepříjemným způsobem. Například jako psychosomatické potíže (bolesti zad, zažívání, snížená imunita,… a to bez zjevného objektivního nálezu) nebo jako psychické problémy. Mohou samozřejmě vést až k depresivním a úzkostným stavům. Typické je, že vytěsněné emoce na sebe neupozorní přímo, nadále si neuvědomujeme, že se za tím vším skrývají. My přece řešíme zdravotní dopad, ne danou emoci. Tady někde začíná náročná cesta a ozdravující proces k prozkoumání vlastních emocí. Hybnou silou mohou být právě nepříjemné a život komplikující příznaky.
Kdo z nás se neocitl alespoň na čas v jedné či druhé poloze? Jde o to se ale trvale neusadit a nezabydlet v kterékoli z nich. Emoce jsou naší výzvou a dynamickou silou. Jsou nezbytné pro náš vlastní spokojený život a nepostradatelné pro harmonické vztahy. Jak ale s nimi nakládat, jak je kultivovat a přijímat? Jak neztrácet víru, nenechat se zavalit strachem? Cesta vede skrz poznání sebe sama a pomoc i nástroje existují…
O tomto tématu více v knize Pavla Rause: Jak porozumět emocím. Návrat domů.
(rk)
Autor: Raus, Pavel | Štítky: pocity, nemoc, růst, strach, tělo
Sekce: Čas známosti | Krize v manželství | Povzbuzení
| Tisk
| Poslat článek známému
