Bodlák měl pravdu
28.12.2023
Příběhy a pohádky oplývají zvláštní mocí, odkazují na něco tajemného. Ukazují hlubší rovinu, která se za příběhem skrývá a mohou rozehrát struny našeho vnitřního já. Kde se mě příběh dotýká? A proč ? Jaké je jeho poselství? Ne jinak je tomu i v tomto příběhu Piera Gribaudiho z knihy Příběhy vánoční noci.
Pastýři, kteří spatřili nebeské znamení, se radostně rozeběhli k Betlému až na jednoho. Ten měl zkušenost, že jakékoli znamení, které do té doby uviděl, mu přineslo jen trápení. Světlo komety bylo sice tak jasné, že proniklo až k jeho srdci, ale pastýřovo srdce už nic necítilo, neumělo se radovat a užívat si pokoje. Cítil jen hořkost a strach. Rozum jeho srdce posiloval, když chladlo strachem, ale omezoval ho, když se rozehřálo. Pastýř sváděl vnitřní boj, pochyboval o všem a o sobě především. Také lhal se zavrženíhodnou samozřejmostí, aniž by to vlastně měl v úmyslu. Dlouho váhal, zda se má vydat na cestu, bál se. Co když hvězda lže? Dá se vůbec hvězdám věřit? Svírala ho i úzkost, že nepřijde první; tak k čemu by taková cesta vlastně byla?
A právě tehdy k němu dolehl hlas andělského sboru: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ To, co pro ostatní bylo zpěvem radosti a útěchy, na pastýře dopadlo jako těžký balvan. Proč se zpívá o lidech dobré vůle a ne o všech? To asi některé lidi má Bůh rád a jiné ne. Pastýř cítil, že patří k těm druhým, nemohl být milován. Byl vinen něčím, co vycházelo přímo z jeho podstaty. Sklonil se nad studnou a v momentě, kdy na ni chtěl vylézt, ho něco bodlo do nohy. Byl to trn bodláku. Ještě to mu scházelo. „Neřáde!“ zasyčel pastýř. Do ticha, které bylo všudypřítomné, promluvil bodlák: „ Co jsi za člověka, že nadáváš bodláku za jediný dar, který má?“ Pastýř netušil, že bodláky umějí mluvit. „Ty říkáš dar tomu zatracenému ostnu?“ „Já jiný nemám. Každý den děkuji Bohu za jediný dar, který mi dal a ty bys měl děkovat taky. Nejsi přece tak jiný než já.“
Muž se odmlčel. Ticho plnilo jeho srdce novým citem, který ještě neznal. Cítil, že pláče. Bodlák měl pravdu. Bůh miluje své tvory pro to, jací jsou, pokud se od něj nechají milovat, ať se podobají palmě, obilí či bodláku. „Naopak“, pokračoval bodlák, „Bůh miluje zvlášť něžně ty, kteří jsou jako bodlák, i jejich ostny mohou být k užitku.“ „Co je na tom pěkného?“ namítl rozmrzele pastýř. „Zachránil jsem ti život. To ti nepřipadá jako dost velký úkol? Jde o to, že se nechceš nechat milovat takový, jaký jsi, se všemi ostny, jedem a kdoví čím vším… Chceš být milován za to, jaký nejsi. V tom spočívá tvá pýcha, která tě odděluje od světa a od lidí.“ Vše bylo tak snadné i těžké zároveň. Muž přemýšlel. Pochopit to bylo jednoduché, ale přijmout nikoli.
Až když poklekl stále ještě plný zmatku a nejistoty v srdci vedle jesliček, teprve pak mu to došlo. Ježíšek držel svou ručku celou noc na jeho ježaté hlavě podobné bodláku a sděloval tak celému světu i pastýřovi, že se stal člověkem hlavně a především pro lidi, kteří jsou jako bodlák. Věděl, že ho jejich trny přivedou na kříž, ale nemohl se vzdát svých nejvíc problémových dětí, těch nejsobečtějších a nejnevděčnějších. Co za lásku by to jinak bylo?
Piero Gribaudi: Příběhy vánoční noci. Nakladatelství Portál.
(rk)
Autor: Gribaudi, Piero | Štítky: boj, láska, smysl života, strach
Sekce: Povzbuzení
| Tisk
| Poslat článek známému
