Duševní rány a jizvy nejsou vidět
18.9.2023
K duševním zraněním dochází všude a v každé době. Jsou bolestivá, ale zároveň nás neustále vybízejí k větší lidskosti a k tomu, abychom nepodléhali tlaku okolností. Právě bolest probouzí naši touhu a činorodost, aby bylo možné dosáhnout změny.
S duševními ranami je to komplikovanější než s tělesnými. Ostatní je nemusejí vnímat a rány ani jizvy nejsou vidět. Kdo například očekával ocenění nebo vzájemnou lásku, bude zklamán, pokud se k nim přes veškerou snahu nedostává. Duševní rány jsou často ignorovány, zlehčovány, negovány a popírány, protože je nelze objektivně prokázat. Potřeba blízkosti a odstupu se u jednotlivých lidí může velice lišit a bývá zdrojem kolizí. Někoho zraňuje přílišná blízkost, jiného zase příliš velký odstup.
Často se stává, že zranění objevíme až mnohem později. Prvním krokem je uvědomit si, že jsem byl zraněn. Přiznat si to, nemávnout nad bolestí rukou.
Nesmíte nereagovat
Ten, kdo v okamžiku bolesti reaguje příliš rychle, způsobí často ještě víc ran. Ostatním, ale i sobě. Každá zbrklá nepřiměřená reakce vede k eskalaci. V takové chvíli nám chybí schopnost rozlišovat, ztrácíme kreativitu i smysl pro humor. Proto je důležité nereagovat tak, jak nám v případě stresu předurčuje příroda. Přesto je důležité nenechat naše zranění úplně bez odpovědi. Je důležité ukázat, že jsme tam také.
Pokud nad své zranění povznesení nejsme a zasáhlo nás, mohla by chybějící reakce být mylně pochopena jako souhlas nebo jako známka slabosti.
Jednoduché pravidlo pro všechny případy
Velice dobře použitelná je věta „Jak to myslíš?“ Jak to myslíte?“. Touto otázkou nic nezkazíte, protože se ničeho nevzdáváte a všechno zůstává otevřené. Navíc získáte cenný čas, abyste alespoň částečně odbourali stres, získali odstup a díky tomu pohlédli na situaci méně emocionálně, dokázali ji pochopit a promyslet možné reakce.
Je dobré si otázku nacvičit, abyste příště neoněměli nebo nereagovali nešikovně. Můžete si ji například sem tam v duchu říct, když sledujete v televizi zprávy nebo zábavný pořad a něco se vám nelíbí. Pokud jste v pokoji sami, proneste ji klidně nahlas.
Možnost něco udělat, aniž bychom se vystavili nebezpečí, že si uškodíme, přináší určitou úlevu. Necítíte se už vůči tomu druhému úplně bezbranní. Odrazíte útok. Nyní je řada na něm a většinou se dostane do defenzivy, zaměstná ho nutnost zformulovat vysvětlení. Například jestli to opravdu myslel tak, jak jste to pochopili. Třeba to celé bylo jenom nedorozumění, které se díky vaší otázce ihned vyjasní. Nebo to myslel v legraci.
A má to ještě jeden pozitivní aspekt: Nebudete dlouho dumat, co se vlastně stalo, a tím pádem si také neponesete zranění tak dlouho. Můžete se rychleji a s úlevou začít věnovat jiným věcem.
Další podněty jak se vypořádat s duševními zraněními viz Rolf Sellin: Hojení vnitřních ran. Jak se vypořádat s duševním zraněním. Nakladatelství Portál
Štítky: bolest, čas, zranění
Sekce: Krize v manželství
| Tisk
| Poslat článek známému
