Doma se necítím jako doma
10.8.2023
Stává se vám, že doma nikdy nenajdete své místo? Ptáte se sami sebe, jaké místo doma zaujímám, vždyť: „Ať mluvím, nebo mlčím, je to stejné...“ Pocit „zůstávání stranou“, může mít hluboké kořeny v minulosti. Kdo už jako dítě nenašel pravé místo mezi sourozenci a žil s pocitem, že ho přehlížejí, může být později roztrpčen pocitem opuštěnosti, který se u něj bude objevovat při sebemenší příležitosti.
Jako bezdomovci
Podle manželského poradce Denise Soneta do kategorie „bezdomovectví“ v manželství spadá ten z manželů, který přichází bydlet do bytu zařízeného partnerem anebo dokonce jeho rodiči. Bydlet v prostorách, jež neodpovídají vlastnímu vkusu, je zvlášť nepříjemné pro manželku, která snila, že si zařídí byt podle svého. Dnes se to stává méně často, ale přesto se občas někdo do takové situace dostane. Není bezproblémová, i když ten z manželů, kdo je „hostitel“, velice upřímně říká: „Víš přece dobře, že jsi tady doma. Můžeš přesunovat nábytek, pověsit další obrazy... ale asi by tu měl zůstat ten, co nám dala maminka...“
Dojem, že se mi doma nedaří najít své místo, mohu mít i v pravém slova smyslu. Má ho manžel, který marně hledá, kam by si mohl uložit své spisy v bytě, v němž je paní domu všechno dokonale uspořádáno: „Prosím tě, ukliď si ty svoje papíry, v obýváku nemají co dělat.“ A manžel musí všechny svoje věci nacpat do nějakého koutu v ústraní.
Může to být i případ manželky, která naopak vidí, jak manžel zaplavuje domácnost věcmi souvisejícími s jeho zaměstnáním: „Můj manžel má kancelář, ale to mu nestačí a obsazuje i obývák... Děti mají svůj pokoj... A já nemám pro sebe ani stolek!“
Nepočítá se se mnou
Nepříjemný dojem, že člověk nemá doma pro sebe místo, má vysvětlení spíš psychologické než materiální. Neznamená to spíš „tady se se mnou vážně nepočítá!“ Pokud je obtížné žít v rodinném domě toho druhého, není to především kvůli tomu, co dotyčný vycítí? „Jsem až na druhém místě za její rodinou!“
Manželku může zlobit, že se v obývacím pokoji všude povalují manželovy pracovní spisy a věci. Nemůže to být také proto, že manžel dává své práci přednost před vším ostatním?
Pocit, že se s člověkem nepočítá, se může projevovat i v dalších aspektech života páru. V maličkostech i v důležitějších věcech. „Proč sis nechala ostříhat své dlouhé vlasy a nezeptala ses mě předtím, co tomu řeknu?“ – „Ale udělala jsem to pro tebe, miláčku, všichni mi to chválí, že vypadám hezčí a mladší!“ Jako bychom tím říkali: Tvůj názor u mě nerozhoduje...
Je důležité, aby se každý pár, který narazí na podobnou obtíž, zamyslel nad svým chováním. Větička „nemám u nás žádné slovo“ není bezvýznamná a může naznačovat skutečné trápení. Snaží se každý z manželského páru dávat tomu druhému dost zřetelně najevo uznání? Manželé by si měli položit otázku: „Od té doby, co jsme spolu, cítí se každý z nás jako doma? Je, či není jeho názor brán plně v úvahu při společném rozhodování?“
Dušení nebo samota
Společenství manželů – nové „my“ – není součtem jednoho já a jednoho ty, ani pohlcením jednoho druhým, ale novou osobitou buňkou utvořenou přijetím a prolínáním bohatství jednoho i druhého z páru. Buňkou, která se musí úplně odtrhnout od rodičovských buněk, nabrat samostatný kurz a vydat se na vlastní samostatnou cestu. Buňkou, jež se bude umět ubránit vzájemnému splynutí i pohlcení jednoho druhým. Buňkou, kde každý musí cítit, že je v myšlenkách toho druhého na prvním místě.
Přání, být jako jeden a zároveň zůstat každý sám sebou, se zdají být protikladná a obtížně slučitelná. V párech, kde převládá jednota na úkor respektování osobností, má jeden z manželů pocit, že je dušen tím, který je příliš chtivý jednoty.
Páry, kde převládá volnost, zase časem žijí spíš vedle sebe, na dvou rovnoběžných kolejích, které se během let oddalují a dříve nebo později jeden z manželů začne pociťovat osamocení a nedostatek lidského tepla.
Třetím typem párů jsou ty, které se pokoušejí obě možnosti skloubit, tj. berou v úvahu rozdílnost a zároveň nezapomínají sdílet s druhým to, co mu dělá radost nebo co mu působí starosti. Pocitu dušení a samoty ve dvou se můžeme vyhnout jedině tehdy, když se střídá jednota s volností. Vyžaduje to, aby každý překonal sklon k vlastnickému postoji ve vztahu k druhému.
Libanonský básník Chalíl Džibrán v básnické skladbě Prorok říká: „Zůstanete spolu navždy, ale ať jsou ve vašem společenství volné prostory a ať mezi vámi tančí nebeský vítr. Mějte rádi jeden druhého, ale nedělejte z lásky překážku... Držte spolu, ale nebuďte zase příliš blízko, neboť chrámové sloupy se tyčí v rozestupu.“
Podle Denise Soneta: Miláčku, netrap mě... připravila Jana Šilhavá
Autor: Sonet, Denis | Štítky: jednota, svoboda, manželské soužití, samota
Sekce: Život v manželství | Jednota
| Tisk
| Poslat článek známému
