Svatební obřady

Konejte ji jako slavnost, protože svatba je slavnost, křesťanská slavnost, nikoli světská. Nejhlubší důvod radosti onoho dne nám ukazuje Janovo evangelium, odpověděl papež František snoubencům ve svátek sv. Valentina.

Nad textem manželského slibu vždycky žasnu, protože je velmi stručný, a přitom tak obsažný: „Já, František, odevzdávám se tobě, Marie, a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ A ona říká: „Já, Marie...“ píše P. Aleš Opatrný v článku pro Katolický týdeník.

Při vlastním svatebním obřadu, který následuje po bohoslužbě slova, oddávající snoubence nejprve osloví a pak se jich ptá na svobodu jejich rozhodnutí, na jejich vůli k věrnosti a na odhodlání přijmout a vychovávat děti.

Po kladně zodpovězených otázkách kněz vyzve ženicha a nevěstu, aby své rozhodnutí vstoupit do manželství, potvrdili podáním ruky a slavným slibem:

Na závěr svatebního obřadu se všichni přítomní modlí za novomanžele, ale také za všechny rodiny na světě, za církev a za trpící. Prosby může číst někdo ze svatebčanů, třeba svědkové. Lze si vybrat z několika variant:

Manželé přistoupí k oltáři anebo zůstanou na místě a kleknou si. Oddávající stojí se sepjatýma rukama a vyzve všechny k modlitbě. Všichni se chvíli potichu modlí. Potom oddávající s rukama vztaženýma nad manžele pronáší modlitbu:

podle nového vydání Svatebních obřadů. Kostelní Vydří 2007, naleznete zde.