Netroufl bych si nahlas se modlit v přítomnosti svého partnera
2.8.2011
Šťastní jsou ti manželé, kteří si opravdu uvědomí a pochopí, že jejich štěstí je Božím darem, kteří spolu mohou na kolenou děkovat nejen za lásku, která byla vložena do jejich srdcí, a za děti, které jim Bůh dal, nebo za všechny životní radosti, ale také za příznivý vývoj jejich manželství, který jim Bůh díky této tvrdé škole vzájemného porozumění umožnil.
Bojíme se ukázat city
Přesto právě v oblasti náboženství se lidé bojí ukázat své pravé city. A to dokonce i ve velmi šťastném manželství. Mnohdy mě to velice udiví. Mám tu případ jednoho manželství, uzavřeného v kostele, kde oba manželé mají stejné křesťanské smýšlení a jsou zbožnými věřícími. Oba chodí do kostela a účastní se večeře Páně. Ptám se jich: „Modlíte se spolu? Přemýšlíte spolu nad Biblí?" – „Ne," odpovídají. Nebo se spolu modlí pouze konvenční a naučené modlitby, které jsou bez života, modlitby, které povinně recitují, které však netryskají spontánně z jejich nitra. U lůžka nemocného dítěte si každý z nich v duchu myslí: „Měli bychom se spolu pomodlit." Ale žádný z nich nemá odvahu to navrhnout. Jeden z nich nebo oba mi mohou říct: „Netroufl bych si nahlas se modlit v přítomnosti svého partnera." Oni se spolu neumí modlit ani potichu.
Mohou spolu samozřejmě rozmlouvat o filozofických a náboženských otázkách či o teologických a církevních problémech. Ale vyjádření jejich nejvnitrnějšího přesvědčení, jejich vlastních pochybností, prožitků, pocitů nebo jejich vlastního vztahu k Bohu – to už je jiná záležitost! Toto největší pouto, které spolu váže dva lidi, je bohužel velice vzácné.
Neobvyklá nedorozumění
Někdy se v této oblasti objeví mezi manželi neobvyklá nedorozumění. Znám třeba velice nábožně založenou ženu, která v nadšení ze svého obrácení už nemá zájem o nic jiného než o náboženské věci a kterou dokáže vzrušit jenom rozhovor o nich. Čte pouze náboženskou literaturu a navštěvuje všechna církevní shromáždění. Když mluvila o svém manželovi, přiznala se mi, jak velice touží po tom, aby se stal křesťanem i on! „Představte si," řekla mi, „já ani nevím, jestli v něco věří nebo ne! Marně mu říkám, aby se mnou šel na bohoslužbu nebo aby mi alespoň odpověděl na mé otázky. Víc pro to udělat nemohu. Naprosto ho to nezajímá."
Jednoho dne ke mně pro změnu přišel její manžel. Rychle, spontánně, aniž bych ho k tomu vedl, se mě začal ptát na náboženské otázky, které ho velice trápily. Rozhovor s ním na toto téma byl velice zajímavý, rozhodně víc než s jeho ženou. Ona jednoduše přijala celé učení. On naopak nade vším hodně přemýšlel. Připadal mi jako hluboce věřící člověk. Měl představu o tom, co je to tajemství, vnímal nejistotu a hranice lidského poznání, které nikdy plně neobsáhne Boží velikost.
A navíc mi ještě řekl, že velice obdivuje svou ženu pro její víru, že jí někdy dokonce závidí, jak o ní umí odhodlaně mluvit a jak dovede řešit otázky, které jsou pro něho tak složité. Proč se s ní tedy nechce bavit o náboženských otázkách? Možná tu hraje svou roli právě rozdíl v temperamentu, protože on se bojí, že jeho žena bude pokládat za nevíru jakoukoliv výhradu, kterou by mohl mít proti jejímu přesvědčenému ujišťování.
Spojit víru a život
Ve skutečnosti i někteří hluboce věřící lidé svou víru skrývají natolik, že si jejich partner nebo jejich kazatel myslí, že je víra nezajímá. Jsou i manželé, kteří se spolu modlí, aniž doopravdu vyjádří své názory na otázky, jež před ně víra klade. Aby tedy víra mohla mít význam a proměňovat náš život, je nutné víru a život spojit. Pokud dojde k spojení víry a manželského života, začne působit svou nesrovnatelnou mocí proměny a přinese porozumění, čímž manželský život dojde svého naplnění.
Jak lze tohoto spojení dosáhnout? Nezáleží to ani tak na tom, co děláme, jako na tom, kdo jsme. Je to spíš věc postoje než metody. V každém případě můžeme prosit Boha, aby nás k tomu dovedl, aby nám ukázal cestu a sám tuto dokonalou jednotu, která podle jeho plánu má mít v manželství své místo, způsobil.
Ať už člověk v minulosti prožil cokoli, vždy se znovu objeví další mraky. Kdykoli jsme opětně citově zraněni, máme vždy jakousi instinktivní tendenci stáhnout se do sebe, urazit se a skrýt své pravé já. Ale v okamžicích ztišení v Boží přítomnosti, v těch tichých chvílích plných pravdy, lásky a úcty k druhým se v naší duši odehrává něco, co nás vede k tomu, abychom tuto svoji první ukvapenou negativní reakci, která znovu mohla ohrozit naši manželskou jednotu, překonali. A díky takovýmto okamžikům začneme prožívat mnohem víc než jen nádherné manželství; skrze jeden druhého začneme sami na sobě poznávat charakter samotného Boha.
S laskavým svolením převzato z knihy Paul Tournier Porozumění v manželství, kterou vydal Návrat domů v Praze v roce 1994.
Autor: Tournier, Paul | Štítky: komunikace, modlitba, spiritualita, strach, víra
Sekce: Manželská spiritualita
| Tisk
| Poslat článek známému
