Řeč těla je jazykem lásky
16.11.2022
Lidské tělo je jediným prostředkem komunikace člověka, jediným „jazykem“, který má k dispozici, a to především „jazykem lásky“. Mluvíme nejen konkrétními slovy (jejichž vznik a předávání jsou ostatně také umožněny tělesnými orgány!), ale stejně tak i gesty, která jsou naším vyjádřením, námi samotnými.
Láskyplná gesta lidského těla jsou „slovem ke druhému“, vyjadřují náš vztah k milované osobě, a to mnohdy silněji než samotná slova. Proto je velmi potřebné se jim učit rozumět, neboť jsou to právě ona, která pomáhají vyjádřit, co cítíme k druhému, a zároveň porozumět, „dešifrovat“, co chce sdělit druhá osoba nám.[1]
Pohlazení je slavením těla druhé osoby, utvářejícím gestem nebo, chceme-li, podílem na Božím stvořitelském činu, přiblížením se k milované(mu) bez pokušení vlastnit, výrazem neurčitého a neplánovitého hledání, vyjádřením něhy, ale i příslibu. Jde o typicky ženské gesto, takže muž zde často bývá ve škole ženy. Pokud se ovšem člověk uchýlí k pohlazení bez lásky, je naopak vyjádřením pokusu vlastnit druhou osobu, svůdným gestem nebo projevem narcismu.
Objetí je velmi výmluvným projevem, nakolik už samo rozevření paží a jejich následné sevření symbolizuje ochotu k přijetí a jeho realizaci; je nabídnutím místa ve vlastním srdci, kterému se druhá osoba nachází při tomto gestu nejblíže, je vyjádřením překonání násilí, vyznáním vlastní slabosti a touhy obstát společně. Žena přitom vnímá mužovo objetí většinou spíše jako projev jeho ochoty být oporou a jistotou, muž zase jako projev ženina bezpodmínečného přijetí jeho vlastní zranitelnosti. Je-li ovšem objetí gestem bez lásky, stává se znamením obklíčení a snahy zmocnit se druhého.
Polibek je projevem úcty, ba adorace (srov. latinské ad-oratio = „nést ústa k“), vyjádřením společenství a sdílení, jež je větší než objetí. Ústa a rty jsou místem, kde nitro komunikuje s vnějškem, takže polibek je gestem překonání uzavřenosti těl. Je-li však bez lásky, může vypovídat o snaze pohltit druhého, být „Jidášovým polibkem“.
U tělesného spojení se sexuální odlišnost ženy a muže projevuje výrazněji než u předchozích gest: buďto je člověk pronikán druhou osobou (situace ženy) nebo do ní proniká (situace muže). Jde tedy buďto o projev přijetí k přebývání nebo o gesto přebývání. Ženské tělo přijímá tělo mužské jako v příbytku, je pro ně zformováno a odívá je. Neuplatňuje se zde nutně vzorec: žena = pasivita, muž = aktivita; spíše má jít o vzájemné okoušení, vzájemný dar a vzájemné přijetí. Jelikož bývá tělesné spojení provázeno objetím, jde ve skutečnosti o oboustrannou obklopenost i obklopování. Jde o gesto otevřené do budoucnosti, a to i díky možnosti početí nového života. Žena má tendenci prožívat tělesné spojení jako široké a pomalé vyzařování, muž naopak jako lokalizované a krátké uvolnění.[2] Není-li ovšem tělesné spojení vyjádřením lásky, stává se projevem boje, agresivity, znásilnění.
Mezí této úvahy o lidském těle jako jazyku lásky je v partnerském vztahu orgasmus a ejakulace. Orgasmus je pro ženu momentem extáze (ve smyslu vy-jití ze sebe), která zalévá rovněž partnera. Pro muže je ejakulace možností, jak se plně darovat ženě a zároveň prožít velmi hlubokou zkušenost přijetí ženou, okamžikem uvolnění a spočinutí v ženě. Společně pro oba je možnost početí nového života hlubším, nikoli ovšem jediným, smyslem vzájemného spojení, které tak vylučuje jakési „sobectví ve dvou“. Jde o „vztah s budoucností, kterou nelze redukovat jen na možnost oněch dvou“ (E. Lévinas). Není-li při ejakulaci a orgasmu místo pro lásku, právem se ptáme, zda jde o vzájemnou extázi nebo spíše zuřivost násilí, zda je to projev něhy nebo usmrcení.
Láskyplná gesta ženského a mužského těla jsou skutečně naším vyjádřením, námi samotnými, a jsou povolána k tomu, aby se stala hlubokými vyjádřeními vzájemného vztahu. Samy o sobě jsou ale naše tužby a gesta, jak jsme viděli, dvojznačné, proto je k jejich porozumění velmi zásadně důležitý kontext a velmi význačnou úlohu sehrávají také slova (možnost doplnit gesta o verbální komunikaci) a společně prožívaný všední život.
Převzato z článku Pavel Vojtěch Kohut OCD …Aby se tělo stalo slovem: Pokus o symbolicko-teologickou četbu lidskéh těla. Communio 4/2006, téma čísla "Bůh stvořil člověka jako muže a ženu". Nová i starší čísla teologického časopisu lze zakoupit v internetovém obchodě nakladatelství Trinitas.
[1] Následující přehled základních láskyplných gest lidského těla se podstatně opírá o mnohem podrobnější prezentaci X. Lacroixe Le corps de chair. Les dimensions éthique, esthétique et spirituelle de l’amour . Paris: Cerf, 1992, s. 97-122.
[2] Tato odlišnost v prožívání (zvláště vzhledem k vyvrcholení v ejakulaci a orgasmu) přímo volá po tom, aby partneři ustupovali z jednostranného prosazování vlastní tendence v prožívání a tak společně vytvářeli láskyplný prostor, v němž mohou tělesné spojení prožít uspokojujícím způsobem oba.
Autor: Kohut, Vojtěch Pavel | Štítky: gesta, sexualita, spiritualita, tělo
Sekce: Sexualita v manželství | Láska
| Tisk
| Poslat článek známému
