Smrt partnera
5.9.2007
Kazatel Jaroslav Orawski a psychoterapeut Prokop Remeš spolu rozmlouvají o manželské problematice na základě starých a dobře známých příběhů. Cílem bylo překlenout rozdílnost kultury a postavit biblické postavy do dnešního světa. Poslední sedmé manželství se na závěr dotýká smrti, vdovství a problematiky, jak se vyrovnat se ztrátou životního partnera. Prorok Ezechiel se musel vypořádat nejen s úmrtím manželky, ale po ovdovění i se smyslem vlastního prorockého poslání a života.
Bůh mi vzal to nejcennější, co jsem v životě měl – ženu – radost mých očí! Během jediného, dne, náhle, šokujícím způsobem. Nechtěl jsem tomu věřit, nemohl jsem se na to nijak připravit, ani se rozloučit... Strašně to bolí. Proč to tak je, že ty nejkrásnější věci končí pláčem a zmarem? Mám pocit, že Bůh je jako sadista, který si s námi jen hraje a zkouší, co vydržíme. Manželka je přece to nejdražší, největší radost – radost mých očí. Nejen zamlada, byla mou radostí i teď, když jsme zestárli. Měl bych plakat, ale nemůžu. Sténám potichu, aby to nikdo neviděl, ale sténám... Ezechiel podle Ez 24,15-27
Ach, jak dobře rozumím tvému zármutku. Když Pán Bůh odvolá jednoho z manželů, vždy mi připadá, jako by ten, který zde zůstal, měl už jenom jednu nohu. Tak se potácí poté, co mu Pán Bůh vzal milovanou ženu nebo milovaného manžela, o kterého se léta opírala nebo opíral. Dvakrát jsem byl svědkem takové ztráty v naší rodině, když mi zemřeli dva bratři, jeden měl 29 let, druhý 38 let a zůstaly po nich mladé milující manželky a malé děti. Vysvětlit ti to nedovedu, proč Pán Bůh odvolal právě tvou manželku, i když jsem kazatelem. Mohu s tebou jenom plakat a sténat, modlit se s tebou a podle potřeby tě podpírat. Budu také rád, když budeš přicházet do našeho společenství, které ti pomůže nést samotu a bolest.
Snad až po letech mě začaly napadat některé možné důvody, které by mohly být odpovědí na otázku: Proč to Pán Bůh dopustil v případě mých bratrů. Například proto, že už oba byli připraveni pro nebe, a že je Pán Bůh chtěl uchránit velkého zklamání nebo velikých bolestí. Možná, že Pán Bůh jejich odvoláním chtěl také něco povědět nám pozůstalým. Co však chtěl říci tobě, na to zatím nemám odpověď. Jenom však vím, že Pán Bůh nedělá chyby. (Ř 12,2)
Otázky životních ztrát a zvláště partnerského osamění vždy záleží na tom, zda je to spojeno i se samotou celkovou. Tzn. zda člověk skutečně zůstal sám anebo zda jsou v rodině děti, další příbuzní a jak zafunguje sbor nebo farnost. Je to hodně o kvalitě společenství. Nemělo by se stát, že by člověk chodil celý život do kostela, a když se pak dostane do krize, najednou je sám a věřící o něm nevědí.
Církev je prostředí, kde člověk může překonat samotu. Larry Crabb napsal knihu, která zatím u nás nevyšla – Povzbuzování. V ní říká, že "základní psychoterapeutickou rolí" křesťanských společenství by mělo být právě ono povzbuzování. Tj. abychom nebyli na sebe především kritičtí, ale naopak, abychom se drželi nad vodou. Což se týká i této otázky, související s depresí, myšlenkami na smrt, na sebevraždu atp. Kde jinde než ve společenství věřících by lidé měli dostávat pozitivní impulsy k životu.
Když se krize dostane do extrémní roviny, jistě se člověk nevyhne odborné pomoci psychoterapeutické a farmaceutické, ale v únosných mezích je tu úloha křesťanského společenství a rodiny, aby pomohli.
Původní text pro časopis Brána 2/2007, http://brana.cb.cz, zveřejněn s laskavým svolením.
Autoři: Orawski, Jaroslav, Remeš, Prokop | Štítky: bible, Ezechiel, samota, smrt, zátěžové situace
Sekce: Úmrtí partnera | Manželství a Bible
| Tisk
| Poslat článek známému
