Hezký vztah s problémy
5.9.2007
Kazatel Jaroslav Orawski a psychoterapeut Prokop Remeš spolu rozmlouvají o manželské problematice na základě starých a dobře známých příběhů. Cílem bylo překlenout rozdílnost kultury a postavit biblické postavy do dnešního světa. Manželství Akvily a Priscilly patří k těm šťastnějším, ale ani u nich nebylo vše snadné. Převažuje však jejich pracovní nasazení v církvi a ochota obětovat se pro druhé.
Někteří o nás tvrdí, že jsme ideální pár. Nevíme, co na to říct a co je na tom pravdy, protože kromě toho, že spolu žijeme, cestujeme, pracujeme a sloužíme Pánu, máme taky svých starostí a nevyřešených otázek dost. Tak především nemáme děti. Víme, co Ježíš řekl na adresu těch, kteří všeho nechali, všechny opustili a šli za ním, že budou mít stokrát víc matek, otců, dětí... Nás to slovo ale neuspokojuje, nikde nevidíme ani náznak změny, trápíme se tím. Abrahama a Izáka Bůh vyslyšel, nás ne. Dokonce jsme v té souvislosti mohli zaslechnout, jak někteří říkají, že si službou v církvi kompenzujeme svou bezdětnost! Žhavá je taky otázka služby žen v církvi. Pavel učí, že ženy mají ve sboru mlčet a nechat se doma poučit od svých manželů. No – tady v Korintě to říct musel, některé sestry to skutečně přeháněly, jenomže my tady ve sboru sloužíme jako muž a žena a oba dva vyučujeme i bratry! Apollos je toho svědkem. Některým to vadí, Apollovi ne. Podobných problémů, které občas zabolí, by se našlo ještě víc... Akvila a Priscilla podle Sk 18
Je pravdou, že Písmo mluví o dětech jako o požehnání, o mzdě života (Ž 127). Ale nejsem si jist, že to platí jenom o vlastních dětech. Když občas navštívím některou pěstounskou rodinu, která se stará o děti přijaté z dětského domova a někdy dokonce o děti postižené, říkám si: "Jakým požehnáním jsou tyto pěstounské rodiny pro opuštěné děti a zároveň i tyto děti pro manželské dvojice, které nemohou mít vlastní děti." Znám také několik manželských dvojic, které léta nemohly mít vlastní děti. Teprve, když se odhodlaly přijmout dítě z dětského domova, obdržely dvě i více dětí vlastních. Jakoby je Pán Bůh zkoušel, zda jejich touha po dětech a láska k nim je opravdová. Podle prof. Matějčka totiž nic takového, jako je hlas krve, neexistuje. Děti miluji ty rodiče, kteří se o ně starají rodičovsky a s láskou jako o vlastní.
A pokud jde o službu Pánu Bohu, kéž by se jenom více sester rozhodlo sloužit Pánu Bohu. Mnohé to dovedou lépe než muži, nemusí to být přímo kazatelská služba, když to není v naší církvi obvyklé. Jsem např. velmi vděčný za službu tvé manželky dětem ve sboru i mimo sbor. Možná, že právě proto vám Pán Bůh zatím nedal vlastní děti, aby tvá manželka mohla sloužit mnohem většímu počtu dětí. Těším se na to, jak vás Pán dále povede.
Já si myslím, že je úplně normální, že člověk bývá často naštvaný sám na sebe. Žiji sám se sebou celý život, mám se rád, ale spousta věcí mně samotnému na mně vadí. Není proto možné myslet si, že nebudu nikdy naštvaný na člověka, který je mi z lidí fyzicky a psychicky nejblíž, tedy na partnera. Všelijaké naštvání, zlost, rozladění, hádky, to je normální. Když vezmu vztah sama k sobě jako paralelu ke vztahu manželskému, skutečně bývám naštvaný sám na sebe, ale nic se v zásadě neděje. Stavy rozladění přejdou, vše se rozveselí. To stejné se děje a je to normální i v těch nejlepších manželských vztazích. Naopak, myslet si, že nic takového nepřijde a nemůže přijít, navozuje situaci, že pak doopravdy dochází k vážnému rozčarování a zklamání. Je třeba vědět i o krizích, které jsou popsány na základě pozorování manželského soužití. Zde mám na mysli krize kolem třetího, čtvrtého roku anebo když z domu odcházejí dospělé děti atp.
K víře bych pověděl, že také prochází určitými vlnami a vyhořelostí, kdy biblické verše jakoby nepomáhají a neuspokojují. To se nejednou stává náboženským profesionálům, kteří slouží v církvi. V takové chvíli je nejlepší si z toho nedělat moc velkou hlavu a nechat stav odeznít.
Ohledně problematiky absence dětí a kompenzace toho službou v církvi, vyloučit se taková motivace nedá. Nic špatného na tom nemusí být. Sociální angažmá může být dobrou kompenzací či saturací, když ji manželé nenacházejí ve vztahu.
Původní text pro časopis Brána 2/2007, http://brana.cb.cz, zveřejněn s laskavým svolením.
Autoři: Orawski, Jaroslav, Remeš, Prokop | Štítky: Akvila a Priscila, bezdětnost, bible, krize v manželství, zátěžové situace
Sekce: Manželství a Bible | Krize v manželství
| Tisk
| Poslat článek známému
