Potřebujeme celou klaviaturu pocitů
23.12.2024
Představme si klaviaturu pocitů, podobně jako na pianu. I tam máme spoustu různých kláves, které vytvářejí různé tóny. Vysoké a hluboké, měkké a tvrdé, pronikavé a bohaté, půltóny, známé tóny i ty, které neslýcháme tak často… Žádný z tónů není lepší ani horší než ostatní. Ovšem, abychom dokázali hrát symfonii svého života, potřebujeme celou klaviaturu.
Se třemi tóny nezahrajeme ani "Skákal pes". Proto je tak důležité poznat všechny tóny své osobní pocitové klaviatury, abychom s nimi v případě potřeby uměli zacházet. Máme-li se o podstatě svých pocitů dozvědět víc, z čeho vycházejí, potřebujeme pozornost – všímavost. Je dobré a důležité své emoce a pocity vnímat a nalézt zdravý způsob, jak s nimi nakládat – všechny jsou povolené. Potřebujeme od každého trochu, abychom dokázali nalézt a udržovat polaritu tvrdost – měkkost, síla – slabost, vážnost – humor, tíže – lehkost, hrubost – jemnost.
Tohle všechno platí stejně pro nás jako pro naše děti. U těch zodpovídáme za to, že jim svým doprovázením vytvoříme rámcové podmínky, ve kterých se budou učit se svými pocity nakládat. Je k tomu opět potřeba všímavost. Musíme brát citové návaly svého dítěte vážně, pokud možno je nehodnotit, neinterpretovat, ale prostě je připustit.
Za každým pocitem se skrývá nějaká potřeba
Přestože emoce pociťujeme různě, prostě je přijměme, když přijdou. Pak to, co cítíte, pojmenujte, i to je součástí vyrovnávání se s pocity. Jak se jmenuje to, co cítím? Kde v těle to cítím? Berte to, co se vynořuje vážně. Za každým pocitem se skrývá potřeba. Co mi právě chybí? Stejně chápavě, jako chceme doprovázet bouřemi pocitů své dítě, aby se naučilo s nimi zacházet, to smíme dělat i sami se sebou.
Jsme vzorem a průvodcem
Většinou jsme byli vychováváni, abychom své pocity spíš potlačovali, než abychom je dávali najevo. Pod tíhou úkolů opouštíme sami sebe a žijeme ve vnějším světě. Zůstávat ve spojení s opravdovými pocity je pro nás i pro naše děti to nejvýznamnější, ony nás potřebují celé. Zkusme využít malé chvilky, ve kterých se nadechneme a soustředíme se na sebe. Pro názornost uvádíme čtyři kroky, které pomáhají se zvládáním emocí.
- Připustit si své reakce a z nich vyplývající pocity.
- Přijmout – danosti, které nemůžeme změnit, je potřeba přijmout a pokusit se z nich dostat to nejlepší. Běžný život nám chystá spoustu překvapení, se kterými se musíme vyrovnávat.
- Nahlédnout, cítit – Proč se mě to tak dotýká? Co s tím můžu udělat? Jakou potřebu zrovna ignoruji? Co mi právě chybí?
- Sytit se – nejen plnohodnotnou stravou, ale i spoustou lásky k sobě a starostlivé péče, která pohladí na duši i na těle. Otevřený rozhovor s partnerem nebo s kamarádkou jsou cestou, jak zvládat překážky. Sdílené starosti jsou poloviční. Nezřídka společně dospějeme k řešení.
Naučit se zacházet se svými emocemi je cestou, jak se naučit přijmout citová hnutí svých dětí a doprovázet je. To, jak se sebou a se svými pocity zacházíme, je pro děti normálem – nejenže hledíme pozorně a s péčí do svého nitra, ale zároveň utváříme emoční budoucnost našich dětí.
Gaigg, Daniela, Syllaba, Linda: Máma v pohodě. Sebepéče pro hrdinky všedních dnů. Nakladatelství Portál.
Autoři: Gaigg, Daniela, Syllaba, Linda | Štítky: emoce, potřeby, růst, výchova
Sekce: Rodina s dětmi | Čas známosti
| Tisk
| Poslat článek známému
