Obsah manželského slibu, průběh svatebního obřadu

3.11.2014

"Nezřídka se stává, že lidé přejí novomanželskému páru: "A mějte se vždycky tak rádi jako dnes". A třebaže o dobrém úmyslu zde není důvod pochybovat, je to ta nejhorší a nejnesmyslnější věc, jakou můžeme dvěma lidem na začátku jejich společné cesty životem přát," řekl P. Vojtěch od sv. Hedviky OCD ve své přednášce pro snoubence.

Manželská láska je vztah a jako taková musí být nutně dynamická a rozvíjející se. Chtít, aby se dva mladí lidé měli rádi stále stejně, znamená ve skutečnosti chtít, aby jejich vztah byl neměnný, sterilní, bez možnosti růstu a zrání. Za podobnou formulací se většinou skrývá touha ocenit aktuální zamilovanost a odhodlání partnerů zachovat si vzájemnou věrnost, jenže sňatek není především ukončením jedné životní etapy (i když i tím, přirozeně, je!), jakýmsi jejím "řešením", nýbrž důležitým začátkem nového života a tento začátek je charakterizován (ještě stále) převládajícím sobectvím ve vzájemném vztahu. K vrcholu lásky, který spočívá v ochotě obětovat svůj život za druhého (srov. Jan 15,13), je možné dospět většinou až po mnoha letech společného života, kdy k tomuto postoji partneři dozrají "nesením dobrého i zlého" ve dvou. Tuto skutečnost je, myslím, vhodné připomenout v okamžiku, kdy se snoubenci rozhodují vstoupit do manželského svazku a podvědomě chápou tento svůj krok jako "uzavření manželství" (nebylo by skoro lepší změnit terminologii a hovořit o jeho "otevření"?). Pozdější krize a problémy, které se jistě dostaví, bude pak možné prožívat i pozitivně jako nutný doprovod růstu a zrání a ne pouze jako ohrožení či dokonce zničení vztahu. Je to navíc právě tato dynamická perspektiva manželství, která je nutná i ke správnému pochopení manželského slibu a svatebního obřadu, o nichž pojednává tato příručka.

I. Manželský slib

V naší úvaze se nezaměříme pouze na obsah manželského slibu, nýbrž zamyslíme se i nad jeho samotným smyslem. Manželský slib totiž už dávno není spontánně přijímanou samozřejmostí, podobně jako instituce manželství. Často slýcháme námitku typu: proč bychom si měli něco vzájemně slibovat a tak se "svazovat"? Vždyť přece stačí, když se máme rádi... Avšak z povahy manželství (která souvisí s podstatou lidské sexuality) je zřejmé, že tento způsob myšlení je zavádějící. V průběhu jednání 2. vatikánského koncilu vyšla najevo rozdílnost pojetí manželství v západním a rozvojovém světě. Zatímco biskupové z Evropy a ze Severní Ameriky o něm většinou uvažovali v kategoriích vzájemného partnerského vztahu, ostatní otcové (zvláště z Afriky) mnohem více jako o společenské instituci. Obě tato pojetí vyjadřují část pravdy o manželství, a proto byla obě přijata a uplatněna. Zkusme o smyslu manželského slibu uvažovat z obou těchto pohledů.

Manželství jako instituce

Manželství je v rozvojových zemích vnímáno především jako instituce, jako sociální skutečnost. Proto v nich vystupuje do popředí jeho smluvní a rodinný charakter. Souvisí to s celkovou společenskou situací a zvláště s postavením ženy, která není (především ekonomicky, ale i jinak) nezávislá, a proto potřebuje ona (i její potomci) od svého partnera určité záruky. Odtud ona citlivost pro trvalost a zabezpečení vztahu... Ve skutečnosti však ani v rozvinutých zemích společenské hledisko manželství nezaniká; je však (díky poměrně vysoké "nezávislosti" ženy) mnohem méně evidentní, a proto také snadněji zpochybnitelné. Avšak každý vztah má svůj sociální rozměr a o vztahu sexuálním to platí dvojnásob, třebaže obecné mínění bývá často odlišné.¹ Je-li však manželství v každé své historické podobě také společenskou skutečností, pak nutně vyžaduje i manželský slib jako společenskou záruku.

Manželství jako partnerská láska

To však platí i tehdy, nahlížíme-li na manželství jako na vztah partnerské lásky a zcela opomíjíme předchozí pohled. Ač je takový přístup věcně nesprávný, ani v tomto případě nelze manželský slib odbýt argumentací o "svobodě" a "opravdové lásce", která nepotřebuje "pojistky". Manželský slib totiž není pouze sociální jistotou, nýbrž i úkonem vzájemné lásky. Máme-li před očima dynamický charakter partnerského vztahu, je toto tvrzení snadno pochopitelné a přijatelné: V určitém okamžiku dozraje vzájemný kontakt dvou lidí do situace, kdy oba cítí vnitřní potřebu projevit si svou lásku nejen slovy a gesty, nýbrž i ujištěním o naprosté výlučnosti a trvalosti vzájemné náklonnosti. I z psychologického hlediska, má-li být lidský vztah stále zralejší, prochází rovněž fází institucionalizace.

Vzájemné odevzdání se a přijetí

To se odráží v první větě manželského slibu, jež vyjadřuje právě moment vzájemné lásky, vyjádřené úkonem odevzdání se partnerovi a jeho přijetí. Když člověk říká:"Já, N..., odevzdávám se tobě, N..., a přijímám tě za manželku/manžela", nedává svému partnerovi něco, nýbrž sebe sama. Má-li jít o skutečné osobní odevzdání se a přijetí, vyžaduje to od člověka určitou zralost a vědomí, k jakému kroku se odhodlává. Třebaže se tímto úkonem nestává "majetkem" svého partnera (přísně řečeno: člověk nikdy nepatří jinému člověku a nikdy nemůže jiného člověka vlastnit), přesto nemůže svá slova chápat jen jako nezávaznou rétoriku či básnické vyjádření. Celý se svobodně odevzdává a cele přijímá; tato svoboda přitom není umenšena skutečností, že se dává (a přijímá) cele, a tedy - napořád. Je užitečné si také povšimnout reciprocity úkonu: nemohu se úplně druhému dát, pokud jím zároveň nejsem úplně přijat, a aby přijetí ze strany mého partnera bylo úplné, předpokládá, že se mi také on úplně odevzdá. Proto není možné složit manželský slib jednostranně; jeho podmínkou je svobodné přijetí druhou stranou a jeho důsledkem je výlučnost a trvalost vztahu, jak je vyjádřen ve druhé části slibové formule.

Manželské záruky

Jestliže první část manželského slibu vychází z pojetí manželství jako partnerské lásky, druhá spíše sleduje pojetí manželství jako instituce. Říká se v ní: "Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti". Zachování lásky, úcty a věrnosti je zárukou, aby manželství bylo skutečně tím, čím má být: úplným, výlučným a definitivním vztahem. Další dvě věty se jeví pouze jako rozvinutí či upřesnění toho, co se míní láskou, úctou a věrností.

Teologální rozměr

Manželský slib končí větou: "K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen". Tato prosba o Boží pomoc není jen prostým projevem osobní zbožnosti, ale je vyjádřením jedné velice důležité skutečnosti: k tomu, aby bylo manželství pokřtěného platné, musí být realizováno jako svátost.² Tento požadavek církve vychází ze skutečnosti, že Kristus povýšil manželství na svátost³ a ta je zase logickým plodem důslednosti vztahu k Bohu. Jestliže totiž činím tak závažný krok jako je vstup do manželství, mám-li rozvinout výlučný, úplný a definitivní vztah, potřebuji k tomu užít všech svých možností a schopností. A tak, jsem-li věřící člověk, má víra, můj vztah k Bohu, nemohou zůstat stranou. Znamenalo by to, že nechci, aby mi "Bůh mluvil do mého osobního života" anebo že "manželství nemá s náboženstvím nic společného". Takový názor je však projevem nepochopení a praktického nesouladu mezi vírou a životem. Opak je pravdou: Bůh má, pochopitelně, právo "mluvit mi do života", myslím-li to s ním vážně, a manželství se může stát konkrétní cestou k Bohu. Ze vztahu k Bohu nemůže být vyloučeno vůbec nic, co k našemu životu patří, a opačně, každá (i ta nejprofánnější) součást mého života ovlivňuje můj vztah k Bohu. Proto je pochopitelné, že k manželskému slibu patří i prosba o Boží pomoc.

II. Svatební obřad

Také ve druhé části naší úvahy se neomezíme pouze na prostý popis svatebního obřadu, nýbrž budeme uvažovat šířeji i o smyslu liturgie. Je-li totiž běžným jevem, že mnozí lidé odmítají manželský slib (a tím i svatební obřad), pak je ještě častější nepochopení či přímo odmítání liturgických obřadů jako takových.

Vnitřní jednota bohoslužby a života

Příliš často je i pro křesťana jakýkoliv obřad či ritus (v teorii či v praxi) záležitostí naprosto odtrženou od života. Avšak je-li to pochopitelné u věřících jiných náboženství, v případě křesťanů je to nepřijatelné. Křesťanská bohoslužba (liturgie) je totiž neoddělitelně spjata s ostatním životem, z něho vychází a k němu zase vede.

Žádný liturgický obřad v křesťanství nevznikl samoúčelně, nýbrž všechny jsou připomínkou/zpřítomněním událostí z Ježíšova života. Tak se nám samotná bohoslužba stává školou života; jednak tím, že ukazuje na úžasnou skutečnost Ježíšova života jako bohoslužby (a odtud je jen krůček k chápání života každého křesťana jako skutečné liturgie),⁴ jednak tím, že posvěcuje konkrétní události či životní stavy a dodává jim správné vzorce chování.⁵ Toto vzájemné úzké propojení souvisí s christologickým tajemstvím a našlo své praktické vyjádření i v užívané terminologii Nového zákona či liturgických textů.⁶

Kontext svatebního obřadu

Samotná struktura svatebního obřadu je velice jednoduchá. V zásadě existuje jeho dvojí možná forma: "ve mši" či "beze mše".⁷ V obou případech se slaví bohoslužba slova a to zcela obvyklým způsobem (průvod - liturgický pozdrav - úvodní slovo - úkon kajícnosti - vstupní modlitba - čtení a žalm - evangelium - homilie - přímluvy) s tím, že mezi homilii a přímluvy je vložen vlastní svatební obřad.

Struktura

Centrem svatebního obřadu je vzájemný souhlas, vyjádřený oběma partnery pronesením manželského slibu. Jako dispoziční příprava mu předcházejí otázky kněze, na které ženich a nevěsta kladně odpovídají, zatímco zpečetění manželství je vyjádřeno kněžským potvrzením a následným gestem žehnání a odevzdání prstenů.

Svatební obřad má tedy čtyři části, z nichž klíčovou (během ní totiž dochází k samotnému uzavření manželství!) je ta druhá. Vyjadřuje to i následující schéma:

1. otázky
2. vzájemný souhlas
3. potvrzení knězem
4. svěcení a odevzdání prstenů

Otázky

Již bylo poznamenáno, že účelem dotazování je připravit snoubence na samotný úkon vzájemného manželského souhlasu. Proto se kněz nejprve ptá na svobodnost a upřímnost rozhodnutí,⁸ dále zda jde o rozhodnutí definitivní⁹ a nakonec je-li otevřené¹⁰ k přijetí a křesťanské výchově dětí.

Na všechny tyto otázky odpovídají ženich i nevěsta prostým "ano".

Vzájemný souhlas

Za normálních okolností probíhá druhá část vlastního svatebního obřadu tak, že nejprve ženich a po něm nevěsta pronášejí manželský slib. Buďto jej recitují zpaměti nebo opakují po částech po knězi.¹¹ Může se však stát, že existují pastorační důvody pro jinou formu vyjádření vzájemného souhlasu; v tom případě se uskutečňuje opět dotazováním kněze,¹² ve kterém je zahrnuto znění manželského slibu, a ženich i nevěsta pouze odpovídají "ano". V zásadě je však doporučeníhodné používat obvyklé formy vyjádření vzájemného souhlasu.¹³

Potvrzení knězem

Kněz není tím, kdo uděluje svátost manželství; udělovatelem jsou samotní snoubenci. To, co nyní následuje (a někdy bývalo mylně chápáno jako úkon uzavření manželství), je úřední potvrzení kvalifikovaného svědka, kterým kněz v průběhu celého svatebního obřadu je. Činí tak slovy: "Před Bohem, před církví, před tímto shromážděním potvrzuji, že jste řádně uzavřeli manželství". Potom může položit ruku nebo štólu na spojené ruce manželů a dodat: "Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje."¹⁴

Žehnání a odevzdání prstenů

Velice vhodným a výmluvným gestem je závěrečná část vlastního svatebního obřadu. Kněz při ní pronáší modlitbu a žehná prsteny, které si pak ženich a nevěsta vzájemně nasadí. Mohou přitom říci: "N..., tento prsten je znamením věrnosti." ¹⁵

Zbývající průběh bohoslužby

Po přímluvách, které jsou obsahově zaměřeny především na novomanželský pár, pokračuje liturgie buďto bohoslužbou oběti (jde-li o svatební obřad ve mši)¹⁶ nebo je zakončen přímluvnou modlitbou a požehnáním¹⁷ či modlitbou Páně (Otčenáš) s doxologií a závěrečným požehnáním.¹⁸

Tuto úvahu bych rád uzavřel připomenutím úvodního obrazu: okamžikem sňatku jen máloco končí a mnohé začíná. V této perspektivě je dobré prožít i samotný průběh jeho obřadu (kdy se pro trému většinou stejně nikdo nedokáže příliš soustředit) a v tomto duchu vykročit na společnou cestu životem (kdy nelze očekávat, že všechno bude dokonalé od počátku a kdy období i vzájemných neporozumění a neshod nakonec přispějí ke stále hlubšímu dozrávání manželského vztahu).

Na tomto putování ať všem žehná Pán!

Upravený text přednášky  ThLic. Vojtěcha od sv. Hedviky OCD, která se konala v rámci zimního běhu přípravy na život v manželství v roce 1997.

Poznámky

1. O sociálním rozměru sexuality viz M. VIDAL, Etica della sessualita, Torino, 1993, ss. 77-98. Kromě toho zde mluví také o biologickém, psychologickém, meziosobním a existenciálním rozměru lidské sexuality (sr. ss. 16-109).
2. Kodex kanonického (církevního) práva k tomu říká: "Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost. Proto mezi pokřtěnými nemůže být platná manželská smlouva, která by nebyla svátostí." (CIC, kán. 1055, § 1-2; grafické zvýraznění - autor).
3. Sr. předcházející poznámka.
4. Výmluvným svědectvím o této mentalitě v prvotní církvi je teologie sv. Pavla. Stačí zmínit jeho následující výzvu křesťanům: "Pro Boží milosrdenství vás vybízím, bratři, přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou; to ať je vaše duchovní bohoslužba." (Řím 12,1).
5. Je dobré si připomenout skutečnost provázanosti liturgického slavení jednotlivých svátostí s konkrétními událostmi či etapami života (křest-narození; biřmování-dospělost; sňatek-manželství apod.).
6. Rozvinutí tohoto tématu viz v mé příručce Liturgie a duchovní život, Pastorační středisko, Praha, 1997.
7. Sr. Svatební obřady (dále jen SO), Praha, 1971, s. 9. K nim lze připočíst částečně zjednodušený obřad pro případ, kdy jeden z partnerů je katolík a druhý je nepokřtěný a zkrácenou formu při výjimečných příležitostech (konvalidace manželství starších manželů apod.), sr. ib., s. 10.
8. Používá přitom formulace: "N... a N..., rozhodli jste se uzavřít manželství. Ptám se vás před církví a před Bohem: Je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?". Sr. SO, s. 12.
9. "Chcete si slíbit lásku, úctu a věrnost. Ptám se vás před církví a před Bohem: Zavazujete se k tomu opravdu na celý život?" Sr. ib.
10. "Chcete založit rodinu. Ptám se vás před církví a před Bohem: Přijmete děti od Pána Boha ochotně a budete je vychovávat podle Božího zákona?" Sr. ib.
11. Obě varianty mají svou "výhodu": ta první je přirozenější a spontánnější, a proto také vhodnější, pro druhou hovoří možné komplikace způsobené nervozitou či trémou partnerů.
12. "N..., přijímáš N... za manželku/manžela a slibuješ, že jí/mu zachováš lásku, úctu a věrnost, že ji/ho nikdy neopustíš a že s ní/ním poneseš všechno dobré i zlé až do smrti?" Sr. SO, s. 13.
13. Pastoračním důvodem může být národnostně smíšený sňatek, kde by recitace manželského slibu v cizím jazyce mohla pro jednoho z partnerů znamenat určitou nesnáz. Nemělo by se však k "tázací" formě uchylovat příliš snadno; ztrácí se pak rozdíl mezi první a druhou částí vlastního svatebního obřadu.
14. Sr. SO, s. 13.
15. Sr. ib., s. 14. Žehnací modlitby viz tamtéž.
16. Sr. ib., s. 15. V tomto případě je preface vlastní (stejně jako "Přijmi tedy..." v římském kánonu) a namísto embolismu se hned připojuje doxologie rozšířená o vlastní modlitbu (sr. ib., ss. 16-18). Závěrečnému požehnání předchází slavnostní požehnání novomanželům.
17. Sr. ib., ss. 24-26.
18. Sr. ib., ss. 26-28.

Autor: Vojtěch od sv. Hedviky, OCD  |  Štítky: manželský slib - obsah, obřad, svatba  
Sekce: Svatební obřady   |   Tisk   |   Poslat článek známému